Historky a fotky z Erasmu v Bruselu během letního semestru 2008

Zde je pár historek a odkazů na fotoalba z různých příležitostí během mého pobytu na projektu Erasmus na Vrije Universiteit Brussel v laboratoři Algemene Plantkunde en Natuurbeheer (APNA, Plant Biology and Nature management) v Bruselu (wiki) během letního semestru 2007 / 2008.

Fotoalbum naleznete na http://galerie.trapa.cz/erasmus-ls-2008/

Hledání střechy nad hlavou

Když jsem si ještě před Vánocemi dopisoval se zahraniční kanceláří VUB, ohledně kolejí mi doporučili registraci na speciální stránce. Tu jsem provedl jakmile mi přišla potvrzená přihláška. Avšak nedostávalo se mi žádné odpovědi. Psal jsem tedy na kontaktní adresu uvedenou u formuláře. Nic. Zabral až několikátý mail do zahraniční kanceláře. Odpověď byla povzbudivá: vše je v pořádku, přijeďte a my se o vás postaráme.

Bus StudentAgency (mimochodem, dávali neskutečně stupidní film) dorazil do Bruselu k mé velké lítosti včas. V 5:30 ráno. Po téměř probdělém víkendu v Brně to nebylo příliš příjemné. Tak jsem byl sám v cizím městě. Bez mapy. Těch pár lidí, co se mnou vystupovalo, vůbec netušili, jak se dostat na univerzitu. Času bylo dost ale vláčet se 10 km se mi moc nechtělo. Podle univerzitní příručky mělo ke kampusu jet metro. Jal jsem se jej tedy hledati. Došoural jsem se na nedaleké cosi, co z dálky vypadalo jako náměstí a po chvíli nalezl mapu. Skvělé. V blízkosti je hlavní nádraží (u kampusu je i vlaková zastávka) se stanicí metra. Zapamatoval jsem si tedy cestu a vyrazil k nádraží. To jsem nalezl snadno, ale nebyl jsem naprosto schopen zjistit, kdy mi jede vlak ani kde bych měl sehnat lístek. Zavřeno. Vypnuto. Ještěže tu je metro. Potichu (abych nevzbudil spící bezdomovce) jsem k němu došel a po chvíli boje s automatem na lístek jsem jej vydoloval. Nicméně jsem pak nenašel cvakátko. Nevadí. Kdo by kontroloval tak brzo?

Vystoupil jsem na stanici Delta, kterážto se podle plánku zdála býti nejblíže kampusu. Skutečně tam byla šipka směřující k univerzita. Cesta vedla parkem. Posnídal jsem a vydal se vstříc škole. Ale ouha. Po chvíli jsem rozespale mžoural na šipku hlásící, že škola je ve směru, ze kterého jsem přišel. Zmateně jsem se vrátil k metru a usoudil, že jsem prve šel správně a nějaký vtipálek jen změnil ukazatele. Úžasné. Návštěva parku mezi metrem a školou se protáhla, neb mi trvalo dosti dlouho, než jsem našel správnou cestu ústící ke kýženému cíli. Snadno jsem pak nalezl přírodovědeckou fakultu i rektorát. Když jsem se za příjemného rána posadil na lavičku bylo osm již dávno pryč. Otevírají v devět, zbytek času strávím díky místní wi-fi na netu.

Uvítání bylo velice přívětivé. Avšak " vše je v pořádku, přijeďte a my se o vás postaráme" by se dalo přeložit jako "zařízeno není nic, ale to nevadí, my vám maximálně ochotně pomůžeme a za pochodu se to vyřeší". Skoro celý den jsme tak hledali a volali, až jsme našli. Sice jsem strávil dvě noci (první noc jsem spal jak zabitý) v hostelu, protože tady se příliš nespěchá, ale výsledné bydlení je skvělé.

A jak je to tady s kolejemi? Univerzita má kapacitu jen pro malou část studentů. V něčem, co připomíná stavební buňky v kampusu a nějaké místo nedaleko. O mé rezervaci sice nevěděli (kolaps počítačů), ale že prý jestli o ty koleje mám zájem, za 2 týdny budou volné. Ne, děkuji. Pak tu funguje speciální web, každý, kdo chce pronajímat pokoje může pověsit svůj inzerát. Univerzita pak hlídá korektnost celého procesu. Po dvou týdnech spokojeného bydlení mi přišel e-mail, že tu adresu, kterou mi před tím někdo z jejich úředníků poslal jako místo k registraci bydlení na koleji již dávno nepoužívají a jestli stále sháním ubytování... Tak to holt někdy vypadá, když pravá ruka neví, co dělá levá. A do toho se při havárii ztratí nezálohovaná databáze přijíždějících studentů...

publikováno 10. 2. 2008

Noční čeština aneb pořádný spánek nad zlato

To nebude věřit, co se mi včera (= z 12. na 13. 2.) přihodilo. Spokojeně si to chrním, když tu slyším bušení na dveře. Proberu se z hlubokého spánku. Teda aspoň myslím, že jsem se probral, ale jist si tím nejsem... ;) A večer jsem pil jen čaj. No. Z postele mě bušením vytáhl nějaký mládenec se slečnou, že ta mu řekla, že tu s nimi v baráku přebývá Čech. Baráček totiž obsahuje nějakých 20 studentských pokojů, jednu velkou společnou kuchyň a koupelny. Ale ještě jsem neřek to nejzajímavější.

On na mě totiž spustil česky. Takovou tou "německou" verzí češtiny. Trochu lámanou, ale v zásadě v pohodě. Já jsem asi zíral jak vyvoraná sůva z nudlí a marně přemýšlel, co že se to děje. Tak jsme si trochu popovídali. Omlouval se, že mě budí, ale že rád mluví česky, že se to u nás kdysi naučil. Cestou do postele jsem se podíval na hodinky. Ve čtvrt na dvě mě někdo vyklepe z postele, aby si popovídal česky. Úchvatné. A když se Belgičan dokáže naučit česky, tak já tu jejich hatmatilku snad taky zvládnu! :-)) Možná.

publikováno 14. 2. 2008

O jazykové přípravě

Historický exkurz

Belgie je všelijak vnitřně rozpolcena. Od devadesátých let dvacátého století má federativní uspořádání s celkem šesti vládami: vládu vlámského společenství (severní část země obývaná převážně holandsky hovořícím Vlámy), vládu francouzského společenství (frankofonní část obyvatel), vládu německojazyčného společenství (území u hranic Německa získané po 1. světové válce), valonskou regionální vládu (jižní část země) a bruselskou regionální vládu. A také ústřední orgány. Po posledních volbách, kdy v parlamentu je pat a Belgie má jen tzv. provizorní vládu, se často mluví o rozdělen země. Hlavně ekonomicky stále silnější Vlámové by se rádi osamostatnili.

Ale je tu Brusel. Leží sice uvnitř vlámského (holandsky mluvícího) území, ale asi 90 % obyvatel mluví francouzsky. Je to pozůstatek doby, kdy naopak Valoni byli ekonomicky silnější (díky průmyslu, který po válce upadl) a francouzština byla prestižní řečí. Výoj reflektovala i univerzita. Založena 1834 jako svobodná bruselská univerzita, hovořící víceméně francouzsky, se roku 1970 rozštěpila na francouzskou Université Libre de Bruxelles a vlámskou Vrije Universiteit Brussel. Holandština je minoritní jazyk, a tak VUB pořádá jazykové kurzy. Ale organizačně to trochu vázne...

Kurz

Už dávno, když jsem si vše zařizoval, našel jsem možnost účasti na jazykovém kurzu holandštiny pro zahraniční studenty. Skvělé. Po delším hledání jsem na jejich webu nalezl příslušné informace a napsal kontaktní osobě A. Po pár dnech mi přišla doručenka a za dalších pár dnů odpověď, že vlastně pořádně neví a ať se obrátím na osobu B. Inu dobrá. Napsal jsem tedy osobě B, s tím, že mě na ní odkázala osoba A. S podobnou rychlostí mi přišla odpověď, ať se obrátím přímo na osobu C, která to má všechno na krku. To už mě začínalo lehce štvát. Ale co naplat. Vylovil jsem z odeslané pošty původní dotazovací mail a poslal jej osobě C. Ta zjevně taktéž pochytila víc francouzské byrokratické ležérnosti než německé pracovitosti, takže s odstupem zdůrazňujícím zaneprázdněnost a váženost ouřadu mi dorazila odpověď, že nejlepší je žádat přímo učitele: osobu D. Boj s tupostí nelze vyhrát, není ho ale ani možné vzdát. Koneckonců, recyklace toho již notně opotřebeného mailu mě zas tolik energie nestála. Ale oni přeci zvítězili. Odpověď byla zdrcující. "Jak stojí na webu..." (koukám, že ten argument používají všude... ;-) ) "...obraťtě se na osobu A". Aha. No tak prd. Brusel stejně mluví víceméně francouzsky (kurzy francouzštiny Vlámové téměř neřeší), přednášky jsou anglicky a laborka taky v pohodě. No nic.

Kurz měl probíhat ještě před začátkem semestru, ale jak se zdá, tento rok z toho obecně nic nebude. I jiné možnosti byly výjimečně zrušené. Nevadí. Koupil jsem si bídnou konverzační příručku (která se zdá být k ničemu) a vydal se do školy. Kromě boje s místním studijním systémem tady domorodštinu opravdu téměř nepotřebuji. Byl jsem pak poněkud překvapen, když mi ke konci druhého týdne semestru (uvítací kurz byl těsně před jeho začátkem, tam jsem se dozvěděl, že jim spadla databáze zahraničních studentů, kterou zjevně neměli zálohovanou a že bych se měl registrovat v Erasmus klubu) mi dorazil e-mail, že se chystá kurz holandštiny a ať se přihlásím. Další týden trvalo dohadování se o čase a tak příští týden (4. týden semestru) snad konečně začne kurz holandštiny. Tak uvidíme.

Z místních úředníků mám pocit, že se s nimi nedá moc dobře komunikovat elektronicky, neboť odpovídají pomalu a nekvalitně, ale v osobním kontaktu byli vždy velice milí a ochotní. Sice v tom občas mají hodně velký bordel, ale na rozdíl od nás za to nedělají blbce z vás, a ze všech sil se snaží pomoci. Úchvatná kombinace chaosu a ochoty.

publikováno 2. 3. 2008

Jak jsem byl sám v kině

Stalo jse to, když jsem se vypravil na film Le Far West od Jacquese Brela. Mimochodem, je to i hezký příklad mých asociací: z nějaké písně od Roberta Křesťana si matně vybavuji slova "..najdem Jacquese Brela a taky hospodu...", což dohromady se dalo dohromady s podvědomým tušením, že to byl slavný belgický umělec ve chvíli, kdy jsem během procházky po Bruselu narazil na malý Institut Jacquese Brela. Našel jsem si pár informací o hlavním protagonistovi a po pár dnech se vydal do kina. Zmíněný institut je totiž prakticky jen malý kinosál zařízený ve starém stylu, avšak s moderní technikou, kde promítají poslední film režírovaný tímto slavným chansoniérem (Le Far West, stvárnil tam i jednu z hlavních rolí). Kolem pokladny se sice neustále pár lidí pohybovalo, ale na jednom ze tří denních promítání jsem nakonec skončil sám. A byl to úžasný zážitek. Pokud na tento film náhodou narazíte, vřele doporučuji jeho shlédnutí.

publikováno 9. 3. 2008

Jak jsem potkal potápěče

Stalo se to minulý čtvrtek (14. 3. 2008). Vylezl jsem ze školy po hodině domorodštiny (mimochodem, ten kurz je víc zábavný, než přínosný), hladem hnán dom. Když tu se to stalo. Oslovilo mě zvláštní stvoření. Venku fučel studený vítr a občas spadla i nějaká ta kapka. Mládenec měl na sobě neoprén, ploutve a na čele odložené potápěčské brýle se šnorchlem. Spustil na mě něco v domorodštině a po mých protestech se anglicky zeptal, kde je tu moře. "Na severu" odvětil jsem. "A kde to je?" pokračoval on. Ukázal jsem směrem, kde jsem tušil stranu půlnoční. "Díky. A kolik je hodin?" "14:20" Pak jsme se rozloučil a já vyrazil dom. Už jsem jej víckrát nespatřil.

Další pátrání po jeho osudu či důvodu i příčině jeho mrznutí před školou bylo bezvýsledné. Podle původní pracovní hypotézy šlo o studenta geografie, který zkoušel orientaci studentů. Nadějně zní i teorie, kterou vymyslela Agi, že šlo o studenta psychologie zkoumajícího reakce lidí. Nutno ale vzití v úvahu, že v tom nečase mu po chvíli prostě musel začít zamrzat mozek. Ale mohl prostě jen prohrát sázku... Každopádně zmizel, aniž by o něm kdokoliv cokoliv věděl.

publikováno 22. 3. 2008

O cestování dálkovými autobusy

Zvláště pro nás dlouhány trudný úděl. Málo prostoru a všechno to drncání. Člověk se za tu noc mezi Prahou a Bruselem vůbec nevyspí. A krom toho, že pouštějí neuvěřitelně stupidní film o neuniknutelnosti smrti, nic zvláštního se nestalo. Jen mě trochu překvapila pořádná kontrola na německých hranicích. Víc jak měsíc po našem vstupu do Schengenu. O to zajímavější bylo cestování do Hannoveru.

Dále asi budu dělat některým společnostem špatnou reklamu, snad se to k nim nedonese. :-) Do Hannoveru jsem vyrazil s jakousi Berlin Linien Bus, kterou v Bruselu odbavovaly EuroLines. Jelo nás jen pár, takže jsem pro sebe měl celé dvousedadlo. Pohodička. Zmlsán relativním komfortem jsem se těšil i na obdobnou cestu zpět. Přeci jenom těch šest a půl hodiny přes noc není úplně ono. Čekání na bus mi zpříjemňovala parta puberťáků v podchodu, co se polévala pivem a házela flašky. Ve 22:45 (podle plánu) přijel na zastávku polský autobus. "Jedete do Bruselu?" "Ano, pojeďte s námi", lístek jen prolétli pohledem. Opět jsem měl pro sebe celé dvousedadlo a dost prostoru pro nohy. Inu, nezačínalo to špatně. Seděl jsem nedaleko za řidiči a slyšel, co si povídali. Nějak se nemohli dopočítat cestujících. Dva jim přebývali.

Po půlhodině jízdy autobus zastavil kdesi u motorestu s benzínkou a řidiči všechny vyhnali ven, že je půlhodinová přestávka. A šli se najíst. Většina cestujících šla s nimi. Jeden pouze francouzsky hovořící postarší pán to naprosto nechápal a nadával, že nestihne letadlo. "Pán český, mluvíš francouzsky? Tak mu to vysvětli!", což byl od Poláků úkol dosti nelehký. Samozřejmě to dál nepobíral. Nicméně v motorestu se Poláci dohodli s řidiči německého autobusu, který přijel za stejným účelem po nás, že my dva patříme jim, a tak nás prostě přesunuli. A pak,že už se s lidmi neobchoduje. :-)) Němci sice žádným dalším jazykem nevládli, ale to nevadilo. Do Bruselu jsme dorazili za hustého deště s více jak půlhodinovým zpožděním.

Zajímavé bylo i shánění lístku domů. Na webu StudentAgency i EuroLines se udává jako minimální cena 990 kč, ale k té jsem se nikdy neproklikal. Vždy to nějak záhadně poskočí o poznání výš. :-) StudentAgency v Bruselu nemá kancelář, a tak mě zajímalo, jak by se tu dal sehnat jejich lístek: "Dobrý den bohužel v Bruselu není možnost zakoupení jízdenky osobně na prodejním místě. Možnost jak cestovat je buď Vám ji někdo koupí na pobočce Student Agency v ČR nebo na Slovenku a Vám by byla zaslána na email. Nebo pak ji můžete zarezervovat telefonicky nebo emailem a pak platba přes účet, bohužel záleží také ale na době splatnosti jízdenky podmínkou je minimílně zarezervovat v tomto případě tak 10 dnů před odjezdem. Nebo pak platbou v autobuse s tím, ale že rezervace musí bý provedena 3 dny a méně před odjezdem.". A tak jsem jí koupil přímo tady u konkurence o stovku levněji. :-) Jsem na zpáteční cestu zvědav. :-)

publikováno 12. 6. 2008

Den otevřených dveří EU

Minulou sobotu (7. 6. 2008) uspořádaly instituce Evropské Unie (alespoň tady v Bruselu) den otevřených dveří. Ráno jsme vyrazili do Evropského parlamentu na debatu s poslanci o globálním oteplování. Ve velkém jednacím sále nás nebylo mnoho. Většina lidí dala přednost prezentacím politických stran, kde si navíc mohli odnést třeba reklamní deštník nebo tunu jiných serepetiček. Z deabaty jsem byl velice příjemně překvapen, protože Němka za Zelené i Holanďan z dopravního výboru opravdu vypadali, že se snaží hledat funkční řešení, které bude přijatelné pro všechny strany. Mluvilo se i o regulacích emisí automobilové dopravy a doplňkových podporách dopravy veřejné. Ptal jsem se, zdali do emisí počítají jen to, co dané auto vyprodukuje, anebo i všechny externality (energie potřebná na zpracování materiálu a výrobu auta i na likvidaci vraků). Jen to, co spálí motor. Zbytek se prý nedá pořádně podchytit, respektive nejdou na to napsat uplatnitelná pravidla...

Přes Leopoldův park (bývalá ZOO, dnes jen parčík mezi Parlamentem, Přírodovědným muzeem a zbytek euroinstitucí) plný stánků reprezentujících jednotlivé členské státy jsme vyrazili k Výboru regionů. V parku jednotliví zástupci nabízeli většinou turistické letáky (alespoň jsem získal něco o východním Polsku a Pobaltí, což se bude o prázdninách hodit), ti lepší i něco malého dobrého na zub. Ale to jsme netušili, co nás čeká v Regionech. Je to v podstatě takový lobbistický orgán při EU, kde lidé ze všech regionů Evropy dávají bedlivý pozor, aby jim snad neutekla nějaká ta dotace. :-) A toho dne se všichni chtěli předvést. Ukázkami řemesel, pozvánkami do krás svých domovin, a mnohdy i něčím na zub. A své evropanství dokazovali notným promíšením kultur. Tak třeba u Poláků téměř nikdo (snad krom jedné bábušky) nemluvil polsky. Ve Zlínském kraji mi slivovici nalévali Francouzi, Severočeši se chlubili různým pečivem a Myslivcem (Byl jsem v šoku, když jsem zjistil, že Češi nikde nečepují pivo. Jen tvrdý.), zajel jsem si do Vídně na makové buchty, pak čajíček v Anglii, pomerančový džus ve Valencii, párečky v Rumunsku, ... Překvapilo mě, když mi Italové nalili tokaj a byli smutní, že kvůli Slovákům a Maďarům už tomu oficiálně tokaj říkat nemohou. Celkem jsem se docela dobře najedl a napil. To se ta Evropa ale poznává! :-D Ať žije EU! :-) A nakonec se mnou ještě nějaká eurotelevize dělal rozhovor, jak se mi dnešní den líbil. :-)

Pěkně napapaní jsme vyrazili do Berlaymontu, sídla Evropské komise. Tam mě nejvíc zaujala sekce věnovaná výzkumům financovaným Komisí. Ági (Maďarka studující holandštinu) vůbec nechápala mé nadšení z mravenců Atta, dálkového průzkumu Země nebo bezpečnosti internetu. Předtím jsme s Hankou (antropoekoložka z Brna) trpěli my, když jsme naší drahou kamarádku nemohli dostat od hraní o deštníky a jiné blbosti, teď byla na řadě ona. :-)

Skvělá akce. Pokud se Unie chtěla ukázat v tom lepším světle, bezezbytku se jí to podařilo.

publikováno 12. 6. 2008

Komentáře

Milý Vojto. Mohu Tě ujistit, že tvé problémy související s příjezdem a ubikací v Bruselu jsou mé příjezdové problémy v bleděrůžovém ve Vídni a naše společné problémy zas odpovídají hlášení poloviny ERASMáků (kupodivu ale vždy jen českých). Není možné, abys to nevěděl, a proto nechápu, proč to vytrubuješ do světa, kterému je to, s odpuštěním, fuk. Kdo byl, ví, kdo ne, nezajímá ho to, kdo se chystá vyjet, byl dávno varován. Hoď už, prosím, na ty stránky něco atraktivního, technickou stránku máš na jedničku.

P. S. Snad si na mne od gymplu ještě pamatuješ...

Opravuji a doplňuji: Uznávám, že, fotky z armádního muzea, kterých jsem si hned nevšiml, jsou pro každého ortodoxního militaristu, antipacifistu a ostatní normální lidi, jako jsem já, velice zajímavé.

Přidat komentář

Přihlásit se k odběru Comments for "Historky a fotky z Erasmu v Bruselu během letního semestru 2008" Přihlásit se k odběru Vojtěch Zeisek - All comments